I.
Kouří tvrdé Petry. Petr. Trolejbus č. 52 ho veze od kolejí na Mírové náměstí. Jemu až nepříjemně se vtírající radost z udělané zkoušky zaviňuje snad tu bláhovou bezstarostnost. S přítelkyní se rozešli před třemi měsíci, "pršelo zrovna jako dnes" - pomyslil si. Připadal si zde jako cizí. Patří sem? Vždyť trolejbus - ubohá plechová housenka - tak nepříjemně ječí, lidé jsou uštvaní, mokří a nepříčetní. "Kdybychom se tak zbavili této odporné masové kultury, která nás žene někam, kam nevíme. Asi bych jezdil radši na koni..." - tuto představu však okamžitě zatracuje, jako hloupou a tak otřelou, až hospodsky primitivní, že se k němu snad ani nehodí... Brzdy, pád na protější tělnatou navoněnou paní (ne příliš humorné), údiv, řidičovy nadávky. Jeden bezdomovec ("bezďák", jak říká bratr, vzpomněl si Petr) přecházel silnici s pocitem anarchie, bohémsky. I když se mohlo stát neštěstí, Petr s ním tajně souhlasil, musil mu dát zapravdu.. Pak už trolejbus - jako vždy - unuděně přistál na náměstí. Cesta z výparů trolejbusu do par velkoměsta...Petr si odplivl. Je mladý, student, 22 let, přátel nemnoho, ale dobrých. Přechází po přechodu - ne, bohémem být mu není souzeno.

II.
Kouří lehká Malrbora. Valerie. "Ústí!" - pomyslí si, když náhle procitne ze spánku a za oknem vlaku se mihne hlavní nádraží. Svůj modrý pohled obrátí s takovým zoufalstvím k poličce s těžkou černou taškou, až dva muži se sborově nabídnou. Starší vyhrál. Valerie vystupuje po schůdkách z vlakových dveří, odrnuje si své zlaté a pevné vlasy z čela a děkuje ruce, natažené z vlaku, která jí podává zavazadlo. Černá díra podchodu ji pohltila na nástupišti č. 3, aby ji hned v zápětí vyplivla do nádražní haly. Somráků se vždycky bála. Proto ten letmý uděšený pohled na člověka u automatu na kávu. Na přechodu se čeká zde, před nádražím, dlouho. v protější uličce vrhá pekařství zlatou skvrnu na pomáčenou ulici a sladká vůně, v hladu lepší než jakákoliv reklama, láká k nákupu. Valerie přechází na druhou stranu Mírového náměstí. 21 let, mnoho přátel, pracuje v baru v Děčíně. Přijela ke své kamarádce na víkend.

III.
Když přešel Petr přes přechod, zamyslil se. Jen tak stál a prohlížel si nový obchodní dům naproti a říkal si, že tak nevkusná vánoční výzdoba je něco podobného, jako když si bohatý tupec kupuje obraz, jehož hodnotu není schopen posoudit. Zapálil si. Valerie se zastavila, nahmatala v tašce krabičku cigaret. Kouř se jí dostal trošku do očí, zaslzela. Rozešla se. Petr vykročil. ...Náraz nebyl nikterak velký a bolestivý, ale Valerie upadla. Když jí Petr pomáhal z chodníku na nohy, odbíjelo osmnáct hodin. Omlouvali se dvojhlasně, všiml si jejích vlhkých očí a ona je na něm mohla nechat. Pozvali se do blízkého, malého, suchého, vyhřátého, baru, hudba hrála tiše. Několikrát své známé deklarovala telefonem malé zdržení. Prozradili si zde na sebe až neodvratně mnoho, zůstali až do desáté hodiny. ...Nyní žijí v Holandsku, mladí manželé, Petr se proslavil už velmi mladý jako spisovatel bestsellerů, vydělal velké peníze. Valerie si otevřela obchod s knihami a s obrazy. Byli si mnoho podobní a přesto jejich rozdílnost je k sobě poutala takovou silou, až žili víceméně bezstarostně. V Rotterdamu.

IV.
Všechno by zde bylo snad pochopitelné, i když možná až příliš šťastné, snad sentimentální klišé. Ale dnes není této konvenci přáno. Kdysi dávno, když přijížděla Valerie do Ústí nad Labem, měl její vlak pětiminutové zpoždění. S Petrem se nikdy nesetkali. Nikdy netušila, kolik ji zpoždění vlaku stálo. Po dvou neúspěšných sňatcích skončil Petr jako "bezďák", avšak v tomto stavu žít nedokázal, taky dnešní civilizace lidi tohoto druhu studeně ignoruje. Byl citlivý a 22. března 2032 ukradl rychlé auto a skončil svoje strasti ještě bez účasti dopravní policie. Valerie byla znásilněna při návratu z baru vedle kostela v Děčíně hned po onom víkendu u známé v Ústí nad Labem. Svoje signum diaboli neunesla ve zdech psychiatrické léčebny 18. února 2007.

Byli si mnoho podobní...