sweb.cz/huffy
Literatura
Tichý nářek se rozléhá osamělým lesem,
jsme to my, děti bolesti,
co v srdcích mlčky smutek nesem.
Když osud s trpkým úšklebkem,
vzal nám vše, co jsme kdy měly,
když v noc proměnil se bílý den,
na všechno dětské děti zapomněly.
Jediným pohybem,
se tehdy dětské tělo rvalo,
teď cítím v srdci svém,
jak mládě hořce zaplakalo.
Proč život dovolí se dál, pořád a stále,
nevinnost měnit v krutý vtip,
proč slyším dále říkat ústa malé,
mrtvým by nám asi bylo líp.
A zatím co ptám se zbytečně,
protože odpověď mi nikdo nedá,
dál rostou pohledy netečné,
a malá ruka stále velkou hledá.
Růžový brejle
Snad všednost nejšedšího dne,
ti na tajemnu přidala,
vždyť najevo si nikdy nedala,
že přijmeš lásku ode mne.
Proč mysles jsem,že lepší jsem,
že mě sis z mnohých vybrala,
když najevo si nikdy nedala,
že tvůj tep, tepe v tepu mém.
Proč pořád vidím jen,
lživou pravdu, krásný den.
Sám tomu nevěřím
Beze mě ti nikdo nezbývá,
tak nebuď holka bláznivá,
co všechny noci prozpívá
a dny si v klidu protančí,
vždyť tohle přece nestačí.
Tak už pozvi nejvyššího dál
a ukaž, že to o co vždy stál,
je pořád ještě reálné,
že není tebe, není mne,
že už je jenom nás
a když si jeden zláme vaz,
tak oba spolu umřeme,
vždyť není tebe není mne
a oba půjdem do nebe,
kde není tebe, není mne,
není tebe, není mne.
Strašně chytrej bonmot (nebo jak se tomu říká)
Lásky se skrývaj
v pochybným domě,
až bude po mně,
tak povylízaj.
Truhla nářků
Panenka,
v ušáku z pěny seděla,
jak vkrádá se hnus zpoza látky,
bezmocně, slepě hleděla,
svým nářkem pozvala ho dál,
a vedle pavouk zaplakal,
když viděl mouchu, která chtěla,
jak Zemi přes noc obletěla,
svůj osud změnit potají,
teď mouchy tiše doufají,
že potravní žebřík přelomí se,
a pavouk bude plakat dál,
však zpátky k loutce z cukrkandlu,
jíž požírá smrt purpurová,
svůj život zítra prodá na pouti
a nic ji nikdy nermoutí,
možná jen mraku hutný tvar,
a pavouk pláče, pláče dál,
však realita nezhroutí se,
a řetězec se nestrhá,
moucha dál v růži vyvíjí se,
a panenka,
ta čeká v krámě,
až zas hrst drobných prodá se,
ztratí duši, špiní tělo,
nepatrná vada na kráse,
vždyť, kdo je dneska bez poskvrny,
brnění už se nenosí,
dál stojí nohy bez obrny,
až hnusota je pokosí,
a zatím pějí žalmy,
vždyť masky koupíš dneska všude,
modlí se polámané dámy,
prosím Tě Bože,
ať much nepřibude,
a pavouk stále motá sítě,
jen on má navěky tu být,
snad chytí nedorostlé dítě,
vždyť začíná už zevnitř tlít,
a musí jist,co vítr dal,
neb plakat bude stále dál.
Ty
Ty, jenž si nikdy nepobyla,
ty, jež jsem nikdy nepoznal,
ty, jenž si nebe zapálila,
ty, jež sem vždycky miloval.
Ty, jenž mi slíbíš příchod svůj
a ty jenž nikdy nepřijdeš,
ty jenž nikdy nezapršíš
a přece voníš jako déšť.